Úzkostné poruchy

No, jdu na to z ostra a natvrdo.

Vždycky jsem byla spíš mlčenlivý typ, co poslouchá Plíhala a Nohavicu než rozjuchaná děvče, které sedí na baru nebo tančí na stole.

Že asi něco bude jinak jsem věděla vždycky.
Nejdřív jsem se na sebe zlobila, snažila se to přemáhat, sebe přemáhat, mezitím jsem rezignovala a časem jsem se se sebou vyrovnala.

Co to GAD je? Je to úzkost, která člověka dohání k šílenství.
Můžou se k ní přidat deprese, panické poruchy někdy i mánické stavy.
Úzkost, strach a stres jsou do jisté míry dobré a pro přežití nezbytné. Ale jen do určité míry.
A to tehdy, když pak následuje uvolnění a regenerace.
Pokud uvolnění moc nepřijde, člověk je stále napjatý, mrzutý, rozechvělí, pořád ve střehu, a přitom nebezpečí, kdy ho honil tygr už je dávno přič. Něco je špatně. Moc špatně.

Vždycky jsem byla citlivá a vnímavá. Jako cca 16 slečna jsem začala mít přímo fyzický pocit, že pokud je někdo nešťastný, tak já můžu jeho trápení vzít na sebe a jemu se uleví. Prostě, že mám přímo povinnost smutek a strach jiných převzít na sebe. Aby ostatní mohli být šťastní, já musím přijmout jejich bolest. A dělala jsem to ráda. Dokonce mám i dnes pocit, že to funguje.
Že můžu trápení jiných vsáknout do sebe jak houba a jim se pak uleví.
Bohužel jsem už ale nenašla způsob  jak to ze sebe dostat, aby mě to nesežralo.
A upřimně, v té době jsem si i myslela, že k tomu věku jakási zachmuřilost patří.

Čas běžel, já se z toho nějak vyrostla a jednoho dne jsem v tom byla znovu.
Je pravda, že to začalo nenápadně - nespavostí.
Už za dva tři roky, jsem pochopila, že nespavost je vlastně skrytá úzkost, obavy.
Jenže když jsem si toto uvědomila, už dávno v tom nebyla jen nespavost.
Přidal se nezájem o sex, obsese jídlem, náběh na PPP, deprese, sebevražedné myšlenky...

A přesto všechno nebo proto, jsem se snažila ještě víc a víc pomáhat lidem kolem mě, mít bezvadnou domácnost, v té době vlastně domácnosti dvě, v práci být skvělá atd.

A jednoho dne jsem se zhroutila...